Nový Zéland 24.9.2014 – Roadtrip: Deadmans track

Z Manapouri jsme se vydali směrem na Milford Sound, ale ještě před Milfordem jsme odbočili do jednoho údolí, kde jsem si vyhlídnul pěknej dvoudenní track. Udělal jsem svýmu spolucestujícímu to co předtím udělal Darren mě – našel jsem si na mapě pěkný kolečko s chatou v půli cesty a bez většího plánování jsme se do toho pustili. Auto jsme nechali v nedalekym kempu a vydali se na první úsek naší cesty, což měl bejt jen 3km dlouhej, strmě stoupající neznámej track a nahoře se měl napojit na Routeburn track, jeden z „9 Grat Walks of New Zealand“. Když jsme přišli k začátku tracku, byla tam cedule s nápisem „Deadmans track: 5h“. Na Zélandu se neznačí v kilometrech, ale v hodinách a většinou je to trochu přemrštěný, ale 5 hodin a k tomu ten název, to mě trochu zaskočilo (později jsme se dozvěděli, že tam opravdu někdo zahynul). Bylo kolem čtvrtý odpoledne a od konce tracku to mělo bejt ještě dalších 5km chůze po hřebeni do chaty. Pustili jsme se rychle vzhůru do kopce aby jsme nemarnili čas.

Údolí kterým jsme se vydali

Údolí kterým jsme se vydali


Deadmans track

Deadmans track

Brzo se ukázalo, že tohle neni track jako ty ostatní co jsem na Zélandu podniknul. Cesta vedla starym hustym lesem – novozélandskou džunglí a byla sotva znatelná. Spíš jsme jen šplhali od značky ke značce a občas nám i dělalo problémy najít další. Stoupali jsme strmě do kopce, převýšení na těch 3 km bylo 1000 metrů a neustále jsme museli přelejzat přes padlý stromy, nebo šplhat po skalách. Cesta to byla náročná, ale pěkná. Všude kolem nás bylo zeleno a skrs koruny stromů nám prosvítaly poslední paprsky slunce.

Cesta lesem

Cesta lesem


Novozélandská džungle

Novozélandská džungle


Vidíte někdo na fotce nějáku cestu?

Vidíte někdo na fotce nějáku cestu?


Tohle udělal Gerrit, když narazil na první sníh :)

Tohle udělal Gerrit, když narazil na první sníh :)

Po šestý se začalo stmívat. Byli jsme už 2 hodiny na cestě a ta se ani trochu neměnila. Pořád strmě do kopce a hustej les všude kolem nás. V půl sedmý už byla taková tma, že jsme vytáhli svítilny. Bylo mi jasný, že musíme co nejdřív z lesa ven. Hledání trojůhelníků značících cestu bylo čím dál těžší a s nadcházející nocí hrozilo, že sejdeme z cesty, která opravdu nebyla nějak znatelná. Šplhali jsme dál do kopce jak rychle jsme jen mohli. V sedm jsme se konečně dostali z lesa ven. Byla už úplná tma, kromě slabýho svitu měsíce, jehož světlo se odráželo od sněhu, kterej byl všude kolem nás. Nedbali jsme už dál na značenou cestu a drápali se nahoru do kopce nejkratší možnou cestou. Konečně jsme se dostali na Routeburn track. Po něm se už šlo mnohem líp, je to dobře udržovanej track se širokou, štěrkem vyloženou cestou. Byl tu ukazatel, značící 3 hodiny chůze k chatě, kam jsme měli namířeno. To znamenalo asi 2 hodiny naší chůze, ale i tak to bylo příliš. Potřebovali jsme najít místo na přespání jak rychle to jen šlo. Mapa ukazovala asi půl hodiny chůze od nás jakejsi přístřešek a tak jsme se vydali k němu, opačným směrem než vedla naše cesta. Spěchali jsme po sněhem zapadaný cestě, ve tmě jen s baterkama. Přístřešek jsme našli, ale nebyla to žádná chata, byl to jen „Emergency shelter“ – nouzovej přístřešek pro zbloudilce, což jsme byli. Tak jsme si uvařili večeři a šli spát.

Ráno po probuzení jsme měli konečně možnost se rozhlédnout, kdeže se to vlastně nacházíme. Byli jsme v sedle mezi dvěma vrcholama ve 1250 metrech, vysoko nad mrakama a s úžasnym výhledem dolů do údolí. Všude kolem nás bylo asi metr sněhu a jen několik párů stop, značících že tu za posledních pár dnů prošlo asi 8 lidí. Dali jsme si snídani a vyrazili směrem k chatě, kde jsme měli původně v plánu přespat. Cesta vedla po vrstevnici, pořád ve stejný vejšce s krásnejma výhledama dolů do údolí a byl odtud dobře vidět i kemp, kde jsme zaparkovali auto.

Emergency shelter

Emergency shelter


Vlevo náš příbytek, vpravo zamčená bouda

Vlevo náš příbytek, vpravo zamčená bouda


Výhled

Výhled


Ta řeka na dně údolí je kilometr pod náma

Ta řeka na dně údolí je kilometr pod náma

Po dvou hodinách se cesta začala svažovat dolu a my zahlídli dole pod náma jezero s chatou. Kolem pořád lítala helikoptéra. U chaty jsme se dozvěděli proč – byla tu parta lidí pracujících na opravách chaty a cesty. Vrtulníkem rozváželi štěrk a kamení po celý délce stezky. Zdrželi jsme se tu na oběd a i trochu dýl. Bylo tu parádně. Slunce hřálo a jak jsme sestoupili do údolí (pořád ale v cca 900mnm) tak tu bylo teplo. Vyzuli jsme boty promočený od sněhu a vyslechli dlouhý povídání od jednoho z pracantů. Jak jsme se dozvěděli, všichni to byli dobrovolníci, bez nároku na finanční odměnu. Po tom co vrtulník rozvezl všech asi dvacet půltunovejch pytlů, dělníci naskákali dovnitř a odletěli.

Jezero s chatou

Jezero s chatou


Pracanti s vrtulníkem

Pracanti s vrtulníkem

Vydali jsme se na další kus cesty, k další chatě. Tam jsme našli školní výpravu z Queenstownský školy. Co jinýho taky ty děcka v Queenstownu učit žejo :) Horama to tady prostě žije. Od druhý chaty cesta vedla strmě dolů, zpátky k silnici, kde jsme naštěstí chytli stopa, jinak by jsme museli šlapat dalších 6 kilometrů. Dobou kdy jsme se dostali zpátky k našemu autu už se zase začínalo stmívat. Ani jednomu se nám v kempu nelíbilo (spousta sandflies) a tak jsme se autem vypravili dál údolím po štěrkový cestě. Dojeli jsme až na samej konec cesty, dál už byl jen visutej most pro pěší a další track do hor. Po krátkym průzkumu okolí jsme objevili perfektní palouk, schovanej mezi stromama, hned u řeky a asi jen 100m od mostu. Postavili jsme si tam stany, sice to neni úplně legální kempovat takhle mimo určený místa, ale v okruhu 10km nebyl nikdo, komu by to vadilo :)

Po cestě bylo hodně lavinovejch svahů. v našem počasí ale nebezpečí nehrozilo

Po cestě bylo hodně lavinovejch svahů. v našem počasí ale nebezpečí nehrozilo


Ještě jednou údolí

Ještě jednou údolí


Vodopád po cestě

Vodopád po cestě

Posted in Nový Zéland by Luigy at Říjen 10th, 2014.
Tags: ,

Leave a Reply

*