12.11.2015 Indonésie – Gili Islands
Druhý den jsem si hned ráno vypůjčil šnorchl, brýle a ploutve a vydal se na severo-západní pláž. Už pár metrů od břehu se to pod hladinou hemžilo rybama a čím dál jsem plul tím úžasnější scéna se mi naskytovala. Všude kolem stovky různobarevnejch ryb a tisíce těch mrňavejch, proplétající se mezi korálama. Po chvilce jsem dokonce zahlédl velkou mořskou želvu! Doplaval jsem k ní a plavali jsme chvilku vedle sebe. Bylo to neuvěřitelně krásný. Po chilce jsem se odvážil a dotknul jsem se jejího krunýře. Vždycky jsem si myslel, že pro takovouhle podívanou je třeba si zaplatit potápění s přístrojema a doplavit se na specifický místo, ale tady stačilo jen vzít šnorchl a odplavat pár metrů od břehu. Korály se táhli podél celýho ostrova a dechberoucí podvodní scenérie byly prakticky všude. Rychle jsem doplaval zpátky ke břehu a běžel zpátky do hostelu pro GoPro kameru. S tou jsem se pak potápěl několik dalších hodin.
Tolik jsem se do toho zabral, ani jsem si nevšiml jak mi ploutve postupně sdírají kůži na prstech u nohou. Odpoledne už to tolik bolelo, že jsem nemohl dál plavat a musel jsem z vody ven. Taky jsem měl spálený záda, který byli při šnorchlování částečně vystavený slunci.
Odpoledne dorazil na Gili Trawangan i Luke, ten kluk z Kalifornie, se kterým jsme si společně půjčili motorky na Bali. Večer jsme zašli společně ještě s holkama z hostelu na společnou večeři a na obhlídku místních barů.
Další den ráno jsem chtěl jít znova šnorchlovat, ale prsty u nohou byli celý rozedřený a trochu mě pálili i spálený záda. Strávil jsem tak půl dne v houpací síti :) Odpoledne jsme s Lukem nasedli na loď směr Gili Meno – druhý ze tří ostrovů. Vzdálenost mezi Trawangan a Meno je asi 700 metrů, bohužel silnej proud nedovoluje mezi nima sám přeplavat. Dneska bylo navíc moře trochu rozbouřený a tak i naše malá loď měla co dělat, kymácela se divoce ve vlnách a nakláněla se do takovejch úhlů, že jsme se museli držet a já měl poprvé na lodi strach. Obličeje některejch turistů zbledli a očima těkali po ostatních, co bude. Indonézani se smáli a dělali jako by se nechumelilo. Později jsem se dozvěděl, že při transportu mezi ostrovama je kymácení běžný, ale turisti to moc nedávaj a občas panikří, propadají histerickejm záchvatům a někdy i brečí :)
Bezpečně jsme přistáli na Gili Meno, nejmenším ze tří ostrůvků, asi jen kilometr v průměru. Nejen že je Meno nejmenší, ale zároveň i „nejzaostalejší“ a nejméně turisticky navštěvovanej, což z něj dělá můj nejoblíbenější z Gili ostrovů. Na ostrově byl kromě pár malejch resortů a bungalovů jen jeden hostel. Eco Hostel na Gili Meno je celej postavenej rukama cestovatelů a to z přírodních materiálů, jako je bambus nebo dřevo. Většinou ho obývají hipíci a eko-aktivisté. Když jsme do hostelu dorazili my, byla tu jen jedna eko-aktivistka z Ruska. Ubytovali jsme se v luxusním apartmá – v penthausu s výhledem na moře. Hostel byl opravdu parádně postavenej, i když měl pár nepraktických eko-překážek, jako suchý záchody, mořskou vodu v koupelně, nebo nepřítomnost internetu.
První večer jsme zašli do nejbližšího baru na jedno pivko, což bylo skoro až na druhý straně ostrova. Ruská eko-aktivistka Valerie nás zasvětila do svých eko-plánů a souhlasili jsme, že s ní zítra půjdeme sbírat odpadky.
Druhý den ráno jsme si k snídani udělali skvělý palačinky a vyrazili šnorchlovat. Já bez ploutví, prsty u nohou jsem měl celý rozedraný. Společně s Valerií a Lukem jsme proháněli ryby a želvy, plavali pod vodou kolem útesů a trénovali potápění do co největších hloubek. I bez přístrojů se dá po krátkym tréningu potápět až do dvaceti metrů. Bez ploutví to ale jde těžko a je to vysilující.
Odpoledne jsme vyrazili na sběr odbadků z pláží. Odpad je obecně v Indonésii velkej problém, místní jsou zvyklí zahazovat odpad kde je napadne, klidně i do moře. Odpad tu nikdo netřídí, nikdo ho nesváží, každej si ho likviduje sám a to pálením. Pálí se všude a pálí se všechno. Pro Indonésii je tak typickej zápach spálenýho plastu. Ještě jsem nebyl v zemi, která by se k odpadu chovala tak neekologicky a tak lhostejně jako Indonésie.
Eco Hostel na Gili Meno proto pořádá pravidelně výpravy za odpadem. Říkají si Trash Heroes. Bohužel v Hostelu nikdo kromě nás nebyl a tak jsme vyrazili jen tří. Cestou jsme pobízeli místní i turisty, ať se k nám přidaj, ale turisti jsem klopili oči a místní se nám smáli. Později se k nám přidal ještě jeden Valerin Francouzkej kamarád a jeden místňák, kterej byl hrozně fajn a pořád opakoval, jak se stydí za všechny ostatní obyvatele ostrova. Nasbírali jsme odpadu co jsme dokázali v pěti lidech pobrat a vyčistili tak asi čtvrtinu pláže ostrova. Ještě že je tak malej.
Na večeři jsme zašli do jednoho z místních levnejch Warungů, tenhle se jmenoval PakMan a chlápek co tam vaří je hrozně fajn. Povídal nám o svym životě, jen stěží jsme mu dokázali uvěřit, že kdysi býval sečtělej architekt a teď se podržte – že byl spolužákem Baraka Obamy, současnýho prezidenta Spojených Států! Obama prý zamlada studoval v Indonésii a tenhle chlápek, co vaří jídlo za 30 Kč na ostrově s populací 200 lidí a bydlí v malý dřevěný chatrči, byl spolužák prezidenta USA :)
Zbytek večera jsme strávili povídáním při svíčkách v Eco Hostelu. K tomu jsme měli vyhlídku na velkolepou show. Mount Rinjani na nedalekym ostrově Lomboku už dva týdny chrlí dým a popel do ovzduší a tenhle jemnej popílek jak stoupá do několikakilometrový výšky zkrz mraky způsobuje elektrostatický výboje a nad sopkou se tak blýská, jakoby tam byla pořádná bouřka. Tu noc jsme každých pár sekund viděli blesk, co rozsvítil na okamžik celou pláž před námi i ostov Lombok. Byla tu úžasná a děsivá podívná zároveň.
A je tu třetí den na Gili Meno, na ostově, kde jako by se zastavil čas. Připadáme si tak daleko od civilizace, žijeme v bambusový chýši, svítíme se svíčkama a tak nás ani netrápí ty častý výpadky elektřiny celýho ostrova. Elektřina a mobilní signál tu jsou luxus :) Na ostrově vlastně ani není pouliční osvětlení a tak v noci všichni chodí se svítilnama. Tohle všechno je sice hrozně super a baví mě to, ale pak je tu pár věcí, který opravdu vadí. Když pominu suchý záchody a slanou vodu v koupelně tak je to hlavně špína a prach. Eco Hostel a vůbec celej ostrov je neskutčně prašnej. Prach je všude na zemi i ve vzduchu a není před ním úniku. Když něco necháte pár minut ležet, laptop, foťák, telefon, tak na to hned napadá jemnej prach a to je u elektroniky problém. Špína, prach a písek je všude kolem, v kuchyni i ve vaší posteli. Jakmile uděláte pár kroků z koupelny, špína se na vás hned zase nalepí.
Další nechuťárna vás čeká v koupeně a v kuchyni Eco Hostelu. Kouhoutky jsou pokrytý nánosama kamene od slaný vody, rzí a špínou, v kuchni pak vládne rez a špína. Celý to působí hodně nehygienicky.
A tak jsme se rozhodli, že tři dny stačí a vydali jsme se na třetí z ostrovů – Gili Air. Ten je kombinací obou předchozích, má střední velikost a přestože je civilizovanější než Gili Meno, není tak turisticky vytíženej jako Gili Trawangan.
Našli jsme si tu pěknej home-stay, nebo spíš homestay si našel nás hned v přístavu, chlápek byl snaživej a příjemnej a my si chtěli vyzkoušet kromě hostelů i něco jinýho a tak máme za krásných 200.000 rupií (400 Kč) pěknej malej bungalov sami pro sebe. To že máme jen jednu postel nějak na jednu noc zkousnem. Cena za levný bungalovy je v Indonésii paradoxně stejná nebo nižší než za dvě postele v hostelu.
Další den ráno jsme si dali snídani, co byla v ceně bungalovu a vyrazili šnorchlovat, já si dal pod ploutve ponožky aby mě neboleli ty sedřený prsty a znova jsme se proháněli mezi útesama, rybama a želvama. Dneska jsme jedu želvu následovali až do patnáctimetrový hloubky. Tak hluboko se už dokážeme potopit.
Luke musí dneska odjet zpátky na Bali a tak jsme se v poledne rozloučili. Jeho společnost jsem si ohromě užil, jsme oba dost podobní povahou a tím, co chceme od života a tak si jsem jistej, že se ještě někde ve světě potákáme.
Tags: Asie, Bali, Gili Islands, Indonésie, Šnorchlování