12.11.2015 Indonésie – Gili Islands

Druhý den jsem si hned ráno vypůjčil šnorchl, brýle a ploutve a vydal se na severo-západní pláž. Už pár metrů od břehu se to pod hladinou hemžilo rybama a čím dál jsem plul tím úžasnější scéna se mi naskytovala. Všude kolem stovky různobarevnejch ryb a tisíce těch mrňavejch, proplétající se mezi korálama. Po chvilce jsem dokonce zahlédl velkou mořskou želvu! Doplaval jsem k ní a plavali jsme chvilku vedle sebe. Bylo to neuvěřitelně krásný. Po chilce jsem se odvážil a dotknul jsem se jejího krunýře. Vždycky jsem si myslel, že pro takovouhle podívanou je třeba si zaplatit potápění s přístrojema a doplavit se na specifický místo, ale tady stačilo jen vzít šnorchl a odplavat pár metrů od břehu. Korály se táhli podél celýho ostrova a dechberoucí podvodní scenérie byly prakticky všude. Rychle jsem doplaval zpátky ke břehu a běžel zpátky do hostelu pro GoPro kameru. S tou jsem se pak potápěl několik dalších hodin.

Korály a spousta ryb (na fotce jich jsou stovky, ale jsou příliš daleko)

Korály a spousta ryb (na fotce jich jsou stovky, ale jsou příliš daleko)


Mořská želva

Mořská želva


Rybičky

Rybičky

Tolik jsem se do toho zabral, ani jsem si nevšiml jak mi ploutve postupně sdírají kůži na prstech u nohou. Odpoledne už to tolik bolelo, že jsem nemohl dál plavat a musel jsem z vody ven. Taky jsem měl spálený záda, který byli při šnorchlování částečně vystavený slunci.
Odpoledne dorazil na Gili Trawangan i Luke, ten kluk z Kalifornie, se kterým jsme si společně půjčili motorky na Bali. Večer jsme zašli společně ještě s holkama z hostelu na společnou večeři a na obhlídku místních barů.
Další den ráno jsem chtěl jít znova šnorchlovat, ale prsty u nohou byli celý rozedřený a trochu mě pálili i spálený záda. Strávil jsem tak půl dne v houpací síti :) Odpoledne jsme s Lukem nasedli na loď směr Gili Meno – druhý ze tří ostrovů. Vzdálenost mezi Trawangan a Meno je asi 700 metrů, bohužel silnej proud nedovoluje mezi nima sám přeplavat. Dneska bylo navíc moře trochu rozbouřený a tak i naše malá loď měla co dělat, kymácela se divoce ve vlnách a nakláněla se do takovejch úhlů, že jsme se museli držet a já měl poprvé na lodi strach. Obličeje některejch turistů zbledli a očima těkali po ostatních, co bude. Indonézani se smáli a dělali jako by se nechumelilo. Později jsem se dozvěděl, že při transportu mezi ostrovama je kymácení běžný, ale turisti to moc nedávaj a občas panikří, propadají histerickejm záchvatům a někdy i brečí :)

Vyfoceno když už jsme se dostali z nejhoršího

Vyfoceno když už jsme se dostali z nejhoršího

Bezpečně jsme přistáli na Gili Meno, nejmenším ze tří ostrůvků, asi jen kilometr v průměru. Nejen že je Meno nejmenší, ale zároveň i „nejzaostalejší“ a nejméně turisticky navštěvovanej, což z něj dělá můj nejoblíbenější z Gili ostrovů. Na ostrově byl kromě pár malejch resortů a bungalovů jen jeden hostel. Eco Hostel na Gili Meno je celej postavenej rukama cestovatelů a to z přírodních materiálů, jako je bambus nebo dřevo. Většinou ho obývají hipíci a eko-aktivisté. Když jsme do hostelu dorazili my, byla tu jen jedna eko-aktivistka z Ruska. Ubytovali jsme se v luxusním apartmá – v penthausu s výhledem na moře. Hostel byl opravdu parádně postavenej, i když měl pár nepraktických eko-překážek, jako suchý záchody, mořskou vodu v koupelně, nebo nepřítomnost internetu.

Eco Hostel

Eco Hostel


Všechno je ručně vyrobený z přírodních materiálů

Všechno je ručně vyrobený z přírodních materiálů


Vzadu bar a recepce

Vzadu bar a recepce


Náš Penthouse

Náš Penthouse


Výhled z našeho penthousu

Výhled z našeho penthousu

První večer jsme zašli do nejbližšího baru na jedno pivko, což bylo skoro až na druhý straně ostrova. Ruská eko-aktivistka Valerie nás zasvětila do svých eko-plánů a souhlasili jsme, že s ní zítra půjdeme sbírat odpadky.
Druhý den ráno jsme si k snídani udělali skvělý palačinky a vyrazili šnorchlovat. Já bez ploutví, prsty u nohou jsem měl celý rozedraný. Společně s Valerií a Lukem jsme proháněli ryby a želvy, plavali pod vodou kolem útesů a trénovali potápění do co největších hloubek. I bez přístrojů se dá po krátkym tréningu potápět až do dvaceti metrů. Bez ploutví to ale jde těžko a je to vysilující.
Odpoledne jsme vyrazili na sběr odbadků z pláží. Odpad je obecně v Indonésii velkej problém, místní jsou zvyklí zahazovat odpad kde je napadne, klidně i do moře. Odpad tu nikdo netřídí, nikdo ho nesváží, každej si ho likviduje sám a to pálením. Pálí se všude a pálí se všechno. Pro Indonésii je tak typickej zápach spálenýho plastu. Ještě jsem nebyl v zemi, která by se k odpadu chovala tak neekologicky a tak lhostejně jako Indonésie.

Vyrábíme palačinky

Vyrábíme palačinky


Luke Valerie a já

Luke Valerie a já


Odpadky

Odpadky


Připadáte si tu, jak o několik desítek let zpátky v čase

Připadáte si tu, jak o několik desítek let zpátky v čase

Eco Hostel na Gili Meno proto pořádá pravidelně výpravy za odpadem. Říkají si Trash Heroes. Bohužel v Hostelu nikdo kromě nás nebyl a tak jsme vyrazili jen tří. Cestou jsme pobízeli místní i turisty, ať se k nám přidaj, ale turisti jsem klopili oči a místní se nám smáli. Později se k nám přidal ještě jeden Valerin Francouzkej kamarád a jeden místňák, kterej byl hrozně fajn a pořád opakoval, jak se stydí za všechny ostatní obyvatele ostrova. Nasbírali jsme odpadu co jsme dokázali v pěti lidech pobrat a vyčistili tak asi čtvrtinu pláže ostrova. Ještě že je tak malej.

Luke a Valerie - vyrážíme za odpadem

Luke a Valerie – vyrážíme za odpadem


Luke - the Trash Hero :)

Luke – the Trash Hero :)


Trash Heroes

Trash Heroes

Na večeři jsme zašli do jednoho z místních levnejch Warungů, tenhle se jmenoval PakMan a chlápek co tam vaří je hrozně fajn. Povídal nám o svym životě, jen stěží jsme mu dokázali uvěřit, že kdysi býval sečtělej architekt a teď se podržte – že byl spolužákem Baraka Obamy, současnýho prezidenta Spojených Států! Obama prý zamlada studoval v Indonésii a tenhle chlápek, co vaří jídlo za 30 Kč na ostrově s populací 200 lidí a bydlí v malý dřevěný chatrči, byl spolužák prezidenta USA :)

Pakman - spolužák Baracka Obamy

Pakman – spolužák Baracka Obamy

Zbytek večera jsme strávili povídáním při svíčkách v Eco Hostelu. K tomu jsme měli vyhlídku na velkolepou show. Mount Rinjani na nedalekym ostrově Lomboku už dva týdny chrlí dým a popel do ovzduší a tenhle jemnej popílek jak stoupá do několikakilometrový výšky zkrz mraky způsobuje elektrostatický výboje a nad sopkou se tak blýská, jakoby tam byla pořádná bouřka. Tu noc jsme každých pár sekund viděli blesk, co rozsvítil na okamžik celou pláž před námi i ostov Lombok. Byla tu úžasná a děsivá podívná zároveň.

Východ slunce z našeho penthousu - slunce vychází přesně za soptící Mt Rinjani

Východ slunce z našeho penthousu – slunce vychází přesně za soptící Mt Rinjani

A je tu třetí den na Gili Meno, na ostově, kde jako by se zastavil čas. Připadáme si tak daleko od civilizace, žijeme v bambusový chýši, svítíme se svíčkama a tak nás ani netrápí ty častý výpadky elektřiny celýho ostrova. Elektřina a mobilní signál tu jsou luxus :) Na ostrově vlastně ani není pouliční osvětlení a tak v noci všichni chodí se svítilnama. Tohle všechno je sice hrozně super a baví mě to, ale pak je tu pár věcí, který opravdu vadí. Když pominu suchý záchody a slanou vodu v koupelně tak je to hlavně špína a prach. Eco Hostel a vůbec celej ostrov je neskutčně prašnej. Prach je všude na zemi i ve vzduchu a není před ním úniku. Když něco necháte pár minut ležet, laptop, foťák, telefon, tak na to hned napadá jemnej prach a to je u elektroniky problém. Špína, prach a písek je všude kolem, v kuchyni i ve vaší posteli. Jakmile uděláte pár kroků z koupelny, špína se na vás hned zase nalepí.
Další nechuťárna vás čeká v koupeně a v kuchyni Eco Hostelu. Kouhoutky jsou pokrytý nánosama kamene od slaný vody, rzí a špínou, v kuchni pak vládne rez a špína. Celý to působí hodně nehygienicky.
A tak jsme se rozhodli, že tři dny stačí a vydali jsme se na třetí z ostrovů – Gili Air. Ten je kombinací obou předchozích, má střední velikost a přestože je civilizovanější než Gili Meno, není tak turisticky vytíženej jako Gili Trawangan.

Západ slunce na Gili Meno - v pozadí ostrov Gili Trawangan

Západ slunce na Gili Meno – v pozadí ostrov Gili Trawangan

Našli jsme si tu pěknej home-stay, nebo spíš homestay si našel nás hned v přístavu, chlápek byl snaživej a příjemnej a my si chtěli vyzkoušet kromě hostelů i něco jinýho a tak máme za krásných 200.000 rupií (400 Kč) pěknej malej bungalov sami pro sebe. To že máme jen jednu postel nějak na jednu noc zkousnem. Cena za levný bungalovy je v Indonésii paradoxně stejná nebo nižší než za dvě postele v hostelu.

Cesta z Gili Meno na Gili Air

Cesta z Gili Meno na Gili Air


Chlapík co nám v přístavu nabídnul bungalov

Chlapík co nám v přístavu nabídnul bungalov


Naše ubytování

Naše ubytování

Další den ráno jsme si dali snídani, co byla v ceně bungalovu a vyrazili šnorchlovat, já si dal pod ploutve ponožky aby mě neboleli ty sedřený prsty a znova jsme se proháněli mezi útesama, rybama a želvama. Dneska jsme jedu želvu následovali až do patnáctimetrový hloubky. Tak hluboko se už dokážeme potopit.
Luke musí dneska odjet zpátky na Bali a tak jsme se v poledne rozloučili. Jeho společnost jsem si ohromě užil, jsme oba dost podobní povahou a tím, co chceme od života a tak si jsem jistej, že se ještě někde ve světě potákáme.

Posted in Jihovýchodní Asie by Luigy at Prosinec 13th, 2015.
Tags: , , , ,

Leave a Reply

*